Co se dá dělat… Je 17. listopadu a nenapsat svůj názor na události před dvaatřiceti roky nelze. Určitě jsme si to všichni, kteří jsme tenkrát nestáli z rukama za zády a nečekali jak to dopadne, představovali jinak. Škoda, přeškoda, že jsme tenkrát nebyli jako oni (myšleno komunisti). V tom byl podle mě asi největší problém, na tom jsme se tehdy pořádně nedokázali shodnout ani tady, v malém sedlčanském Občanském fóru, natož pak v celé republice.
Menší část z nás chtěla s bolševiky zatočit stejně, jako oni smýkali 40 let s námi, druhá (větší) část byla proti… Václav Havel, symbol listopadu ’89, a jeho heslo „nejsme jako oni“, k němuž se záhy přidal i Petr Pithart, když slyšel „trávu růst“, udělalo své. Už tehdy jsme mnozí tušili, že se nám to vrátí. A také vrátilo… A tak slavíme 32. výročí protikomunistického převratu s eufemistickým názvem „Sametová revoluce“ a mnozí ani pořádně neví proč.
Na jedné straně převládají pozitivní emoce, pocit svobody, demokracie, plurality, přátelství naší generace z roku 1989, které ve valné většině nám vydrželo až dodnes. Na druhé straně byla naší chybou nepřipravenost, nevzdělanost, nedůslednost, neschopnost vidět dál, než do termínu prvních svobodných voleb. Z toho postupně vykvasil dnešní úpadek morálky, ztráta lidských hodnot, hamižnost, úplatnost, nezájem mladších generací cokoliv na tom změnit.
Zákony tu dnes nepíše ÚV KSČ, ale píšou je oligarchové – ekonomické skupiny, které ovládající politiky, ovládají velká média, ovládají myšlení nejednoho z nás. Sebekriticky si však musíme přiznat, že jsme si je mnozí svobodně zvolili sami. Každopádně samotná změna tehdy v listopadu 1989 smysl měla, jen to chtělo méně naší naivity. Jenže po bitvě je každý (včetně mě) generál…
Ilustrační foto: pixabay.com
