V předchozích létech jsem na těchto stránkách už publikoval řadu svých vzpomínek na téma Bejvávalo. Většinou se jednalo o pohled na život v Sedlčanech v dobách mého mládí. V dnešních vzpomínkách udělám výjimku, vrátím se „jen“ o 26 let zpět do doby těsně před Vánocemi roku 1990. Tedy doby, na kterou by si většina současných obyvatel Sedlčan mohla také ještě vzpomenout. Dnešní „bejvávalo“ se týká trhu, který krátce před Vánoci uspořádalo na náměstí tehdejší sedlčanské Občanské fórum.
A trh to nebyl ledajaký, trval od pondělí do soboty a zorganizovali ho lidé, kteří až několik výjimek neměli s podobnými akcemi, natož prodejem, žádné zkušenosti. Prostě parta nadšenců si vzala v zaměstnání týden dovolené a šla zcela zadarmo do postavených stánků prodávat a dělal ostatním obyvatelům města i přespolním předvánoční radost. A nebyla to žádná legrace, v osm hodin ráno nafasovat zboží z velkého chladírenského vozu, do pěti odpoledne prodávat, pak zbytek zboží vrátit do „chlaďáku“, odevzdat tržbu a ráno nanovo. Trh po celý týden doprovázely ráno až dvacetistupňové mrazy, takže žádný „med“ to nebyl, dvanáct hodin tam pobývat.
Za vším tehdy stáli pánové Pepa Krejča ze Sedlčan a jeho kamarád a obchodník pan Kubíček z Petrovic, kteří si trhy s bezproblémovým požehnáním města „vzali na krk“. Stánků, takových těch tradičních s kovovou konstrukcí a potažených khaki plátnem, stálo v horní části sedlčanského rynku odhadem tak přes deset. Na přesné číslo si už nepamatuji, ale ono na tom tolik nezáleží. Většinou se ve stáncích prodávalo tehdy nedostatkové potravinářské zboží, některé bylo dovezeno i z Německa. Nechyběl ani stánek s občerstvením, jemuž tehdy kraloval právě Pepa Krejča. Každé odpoledne pak byl na trhu nějaký hudební a pěvecký program s vánoční tématikou, něco podobného jako teď na farmářských trzích. Ten většinou, s radostí a ochotou, zajišťovali učitelé a žáci místních škol.
Já jsem tehdy „vyfasoval“ prodej ve stánku s mléčnými výrobky. Jednalo se především o tehdejší novinku jihočeských mlékáren AB máslo a nové druhy jogurtů. Vedoucího mi dělal Pepa Kalkán, který měl s obchodováním zkušenosti. Znal jsem se s ním už dlouho, takže mi bylo jasné, že bude ve stánku o legraci postaráno. To proto, že snad nikdy v životě mléko (kromě mateřského) nepil, měl mnohem raději pivo. To ale nijak nevadilo tomu, že jsme náš sortiment každému dokázali vychválil „až do nebe“ a tak většinou večer jsme už neměli co vracet zpět do pojízdné chladírny. Problémem bylo jen to, že Pepa mi dost často utíkal, jak on říkal ohřát se do Formanky nebo ke Krčínovi. Já se tam bídně dostal jen kolem poledne na oběd…
Prostě i přes ty kruté mrazy tam byla ve všech stáncích kupa legrace a rád na tuto dobrovolnou akci vzpomínám. Jediné, co mě mrzí, že z onoho památečního týdenního trhu, který doposud nikdo nedokázal napodobit, nemám žádnou fotku. A to i přesto, že jsem se v té době hodně věnoval fotografii. Hlavní problém byl v tom, že jsem vlastnil východoněmecký fotoaparát Pentagon Six (kdysi dávno ho Jan Saudek nazval „pomsta za Sudety“). Fotografovalo s ním tehdy i hodně profíků, měl jen jednu drobnou vadu – v mrazech u něj zamrzla závěrka… Takže kdyby náhodou někdo z onoho vánočního trhu 1990 měl fotku, rád bych si ji prohlédl a osvěžil si tak svoje vzpomínky.
Ladislav Havel – 18. prosince 2016
