Memento mori – pamatuj, že jsi smrtelný – je latinsky mravní zásada, jež upozorňuje člověka, aby nikdy nezapomínal na svou pomíjivost. Zároveň jde o umělecký motiv ve výtvarném umění často využívající symbolu například přesýpacích hodin. Ano, bohužel, právě tak v těchto pomyslných přesýpacích hodinách na začátku tohoto týdne propadlo poslední zrníčko jemného písku našemu příteli, kolegovi, kamarádovi a fotografovi Zdeňkovi Šimkovi.
Neumím psát nekrology, proto raději na něj zavzpomínám tak, jak jsem ho znal. Prvně se tak stalo v době, kdy jsem v Sedlčanech provozoval minilab a malou prodejničku fotopotřeb. To bylo začátkem roku 2004, kdy do onoho krámku vpadl mě zcela neznámý vousáč a dožadoval se ultrajemné negativní vývojky Ilford. Koukal jsem tenkrát na něj jako na člověka z jiné planety. Vždyť já byl rád, v době, kdy začaly pomalu frčet digitály, že v Sedlčanech prodám tak tři univerzální vývojky zn. Foma do roka. Z jiné planety nebyl – přestěhoval se sem jen z Prahy. No, ale netrvalo dlouho a už s námi, jako Sedlčanský fotograf, téhož roku v dubnu vystavoval v sedlčanském muzeu.
Když píši s námi, myslím tím starou partu fotografů a členů v té době už neexistujícího fotoklubu Svazu českých fotografů, který do revoluce v Sedlčanech fungoval. Ta parta, kdysi analogových fotografů, se znovu začala po roce 2000 scházet, samozřejmě, že více už u dobrého jídla a pití a Zdeněk snad nikdy nechyběl. Někdy v hospodě, jindy u Luboše v jeho soukromé galerii v Kamýku, u Stáňi a dobrého guláše v Kosově Hoře, u Milana na zahradě, u Oty ve sklepení při předvánoční akci, u Týnčanských jeskyňářů i jinde. Fotografování Zdeňka bavilo dál, jeho poslední, právě probíhající výstava v knihovně to dokazuje.
26.10.2017 Ladislav Havel,
vydavatel Sedlčanského kurýra
