Dnes na benzínce:
Obsluha: „Pane, tady je povinnost nosit roušku!“
Já: „A kde tedy máte tu svou?“
Obsluha: „Já jsem za ochranou přepážkou!“
Já: „Ale to já přece taky!“
Obsluha: „Ale já vám bez roušky nic neprodám!“
Já: „Nevadí, já už mám natankovanou plnou nádrž, takže jediný kdo něco potřebuje, jste vy.“
On-line internetová korespondence na hygienu:
„Dobrý den. Manželka má teploty a začala kašlat. Obávám se, že má ten virus. Není na to nějaký lék, nějaký drahý prášek, který bych mohl koupit?“
„Ne. Utratit…“ (*spojení s uživatelem Hygiena bylo přerušeno*)
„To jste mě moc nepotěšil. Ach jo … Co se dá dělat, chápu, že zdraví lidstva je přednější, než život jednotlivce. Jdu na to……….. Hotovo. Bude mi chybět …“
(*uživatel Hygiena se připojil*): „Promiňte, spadl nám internet, už jsem zpět. Chtěl jsem říct, že utratit spoustu peněz za pochybné léky je zbytečné. Pokud u ní nenastanou vážné komplikace, stačí obyčejný paralen, klid na lůžku a dostatek tekutin.“
Jistý otec radil svému synovi, že pokud chce žít dlouho, musí si každou snídani „posolit“ špetkou střelného prachu. Syn to dělal každé ráno a dožil se krásných 93 let. Když umřel, zanechal po sobě celkem 14 dětí, 32 vnuků, 45 pravnuků a pětimetrovou díru ve zdi krematoria.
V hračkářství jsem koupil dětem set „Malý policista“ a „Malý hasič“ a když jsem se ptal na set „Malý zloděj“, byla mi nabídnuta malá červená čepice s nápisem „Silné Česko“…
Ve škole:
„Mohl by nám někdo říci, jaký rozdíl je mezi větou hlavní a větou vedlejší? Tak třeba Frantík.“
Frantík se postaví a říká:
„To, co řekne máma je věta hlavní. Co řekne tatínek je vedlejší.“
Strojvůdce Vaněk leží v nemocnici zraněný po srážce rychlíku s nákladním vlakem. Jenom díky jeho chladnokrevnosti a zkušenosti nedošlo k nedozírným škodám a ztrátám lidských životů. Ministr dopravy se svým doprovodem jej osobně navštíví a pustí se spolu do srdečného rozhovoru:
„Tak jak se vám vede, pane Vaňku?“
„Už je to lepší, pane ministře.“
„Jak dlouho už jezdíte?“
„Dvacet osm let.“
„A kolik je vám roků?“
„Jednapadesát, pane ministře.“
„Jste ženatý?“
„Ano.“
„Hmm… tak mi řekněte, jak vlastně k tomu neštěstí došlo?“
„Totiž, pane ministře, jak se to tak stává. Nedával jsem pozor a pak už jsme se holt museli vzít.“
Srandovní, jak manželky sedají celou noc na židli v kuchyni a čekají, než přijdete z hospody.
A to jen proto, aby se vás zeptaly kolik je hodin.
Jestli mi ještě někdo řekne, že v Čechách chybí voda, tak ho utopím na terase.
Hned jak zakotvím..!
Ilustrační foto: pixabay.com
