Čtyři dubnové týdny uběhly jako voda a opět se blíží magická noc, kdy na mnoha kopcích po celé republice zaplanou menší či větší ohně. Málo platné, pálení čarodějnic patřívalo a stále patří k velmi populárním a oblíbeným lidovým zvykům. Snad v každé vesnici se lidé poslední dubnový večer scházejí na blízkém kopci či kopečku u ohně, kde společně poklábosí, něco popijí a pojí. Oheň a světlo patří k nejstarším přírodním symbolům, pro člověka je oheň nezbytnou podmínkou pozemského života. Dává mu teplo, světlo, přináší potěšení i radost, zároveň je i pradávným symbolem smrti a očisty. To jsou ty důvody, které nás každoročně táhnou na místa, kde se pálí čarodějnice.
Také naše městečko mělo dříve místa, kde se pravidelně pálily čarodějnice. I když za dob minulého režimu se tomu říkávalo mírové ohně. Komunistický režim se choval stejně jako kdysi církev – pokud se nepovedlo něco zakázat, tak si to přivlastnil a pojmenoval po svém. Když vynechám Šiberný vrch, kde mírový oheň pálil socialistický svaz mládeže, tak tu máme ještě Cihelný vrch. A právě na jeho severním úpatí každoročně vzplály čarodějnice.
Mělo to poměrně jednoduchou režii. Dlouho dopředu se do míst, kde je dnes zahrádkářská kolonie, navážel kdejaký hořlavý odpad z města i okolí, nechyběly ani staré pneumatiky. Bývala toho vždycky hromada velká pomalu jak nízký stoh. Když to pak v režii dobrovolných hasičů zahořelo, byl to největší oheň široko daleko, o kouři a smradu z pneumatik ani nemluvě. Prostě takový správný mírový oheň minulého režimu, přesto k němu pravidelně chodívala snad polovina dětských i dospělých obyvatel města.
Jak šel čas, přestěhovalo se pálení čarodějnic až na vršek Cihelného vrchu ke hvězdárně a dostalo i svůj kulturní rozměr. Kdo dnes ke hvězdárně zavítá, nemůže si nevšimnout asfaltové plochy. Ta dříve sloužila jako taneční parket, na vyvýšené mízce stával dřevěný přístřešek pro kapelu. „Mírový oheň“ samozřejmě býval daleko menší, dobrou pohodu tam pravidelně o poslední dubnové noci navozovala sedlčanská country kapela Vabank. Ještě teď mi zní v uších úžasná sóla jejich kapelníka Jirky Faktora na bendžo…
I tam každoročně mířily kroky spousty lidí, u hvězdárny nebylo pomalu k hnutí. Bývala tam vždy hlava na hlavě, nechybělo ani točené pivo, opékané buřty i jiné občerstvení. Ještě i pár let po roce 1989 se do těch míst chodívalo na čarodějnice i na taneční zábavy, proč to zaniklo nevím, i když trochu tuším… Nelze zapomenout ani na rok 1990 a neopakovatelné pálení čarodějnic přímo na sedlčanském náměstí TGM, ale o tom jsem psal už loni (Čarodějnice před radnicí, vzpomínáte?).
Samotnou kapitolu si zaslouží pálení čarodějnic, respektive dřívějších mírových ohňů, u lesíku Hluchá na východním kopci nad městem. Tradice pálení čarodějnic v těchto místech je snad nejstarší a přetrvává doteď. Pokud oheň na Ciheláku býval vždycky největší, tak oheň na Hluché býval a bývá vždycky nejdelší. Kolikrát ještě o prvním májovém ránu můžete zahlédnout, že stále hoří. Nikdy jsem nezjišťoval, kdo v tom místě pálí, ale každopádně to za minulého režimu museli být jeho odpůrci.
Mockrát se totiž stalo, že v době kdy vyšňoření obyvatelé městečka chodívali na seřadiště prvomájového průvodu, tak se odtamtud ještě kouřilo. A když k tomu foukal východní vítr, kouř a smrad se šířil celým náměstím, což samozřejmě minulému režimu vadilo. To pak povinně nastupovali místní dobrovolní hasiči, kteří s cisternou vyleštěnou do průvodu jezdili zbytky ohně uhasit, aby nebyl ničím rušen důstojný průběh prvomájového jásání. Určitě na Hluché úderem deváté hodiny večerní vzplane čarodějnice i letos, vsaďte se!
Ladislav Havel – 27. dubna 2014
