Poslední listopadovou nedělí začíná letos adventní období, které potrvá čtyři předvánoční týdny a končí západem slunce na Štědrý den. Označení advent pochází z latinského slova „adventus“, což znamená příchod. Nemyslí se tím ovšem příchod předvánočního úklidového běsnění, stresu (toho už tu máme celý rok dost…) a nákupů na poslední chvíli, ale očekávání příchodu Ježíše Krista.
Stejně tak se tím nemyslí označované jednotlivých adventních nedělí jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Jsou to ryze komerční výmysly obchodníků a nemají nic společného s křesťanskou tradicí. Počátky adventu sahají do 7. století, zvyk nepřímo navazuje na dva tisíce let starou židovskou tradici – svátek světel zvaných Chanuka. Svátek světel je však pouze devítidenní.
Vánoční svátky mají prapůvod ještě v daleko dřívější předkřesťanské době – v pohanském slavení slunovratu spojeného s řadou magických obyčejů. K předvánoční výzdobě patří podle tradice adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně každou neděli zapalují, na konci adventu hoří všechny čtyři. Tradiční barva adventního věnce je vždy červená a zelená. A proč zrovna věnec a hořící svíčky?
Dny se krátí, tmy přibývá, kruh vyjadřuje společenství a plameny světlo, které osvěcuje každého člověka. S adventem se pojí další čtyři církevní svátky: svátek svatého Ondřeje (30.11.), svátek svaté Barbory (4.12.), svátek svatého Mikuláše (6 12.) a svátek svaté Lucie, který každoročně připadá na 13. prosince. Svátky Ondřeje a Barbory se vždy týkaly mladých dívek.
Svatý Ondřej je podle lidové tradice považován za patrona nevěst – proto jeho svátek býval dnem věštění. Podobně i svátek sv. Barbory býval vyhledáván vdavekchtivými dívkami. Dívky v tento den řezaly třešňové větvičky a netrpělivě čekaly, zda do Vánoc rozkvetou a ony se vdají. Ač se tato stará tradice zdá v dnešní uspěchané době staromódní, zvyk dodržuje skoro polovina českých žen.
