Paměť, to je panečku ošidná věcička. Často se vracíme nazpátek o celá léta, udržujeme v sobě kus někdejších životů a rozhodujeme se na základě útržků, které mohou, ale také už nemusí být pravdivé. To vzpomínky nás často dělají laskavé, někdy ale i zlé a agresivní, to když nedokážeme odpouštět. Mnohem častěji však paměť „obrousí hrany“ a tehdejší svět se nám zdá mnohem lepší, než ve skutečnosti byl. Takové bývají snad pro každého vzpomínky na mládí. Kdysi mi učarovala útlá knížečka sedlčanské rodačky paní Marie Dědové s prostým titulem ‚Bejvávalo‘. Loni tomu bylo už dvacet let, co jsem tuhle publikaci prvně hltal a v paměti srovnával příběhy z období mládí paní Dědové s příběhy mého mládí o dvacet let mladšími. Už tehdy u mě zrála myšlenka něco podobného napsat a možná také i knižně vydat.
Místo by bylo totožné (tedy Sedlčany), jen doba by se posunula do přelomu první a hlavně začátku druhé poloviny minulého století. Vždyť kolik žije v současnosti v našem městečku opravdových rodáků? Pět procent? Kdoví jestli. Většina obyvatel spatřila světlo světa v okolních porodnicích, další podstatná část se do „městečka střediskového“ v průběhu svého života přistěhovala, jsou tedy „náplavy“. Patřím do toho mála procenta lidí, kteří mají v rodném listě napsáno místo narození Sedlčany. Prožil jsem tu mládí, školní léta, částečně i léta dospívání.
Znám tu kdejaký kout, znám i to, co mnohým zůstalo navždy utajené. Tak jsem kdysi začal psát své vzpomínky, ty mé první jsou z přelomu čtyřicátých a padesátých let.Zatím spíše heslovitě, ale podoba se pomalu začíná rýsovat. Nyní jsem ve stádiu, kdy bych své vzpomínky na klukovská léta s někým přibližně stejně starým rodákem rád konzultoval, případně doplnil o jeho či její postřehy. Najdu tímto způsobem někoho takového, ať už přímo tady v Sedlčanech nebo klidně i odjinud, přesto kdo tu prožil mládí a školní léta v období let padesátých, a chtěl mé nedokonalé paměti pomoci?
Ladislav Havel – 21. ledna 2014
