Poutě na Novém městě v Sedlčanech mají hodně dlouhou tradici. Původně se poutí nazývaly pobožné návštěvy posvátných míst. Takovým místem byl právě kostel Nanebevzetí Panny Marie na Církvičce. A k takovýmto místům se také vždy sjížděli různí prodejci a později i kolotoče a houpačky. V Sedlčanech k tomu bylo právě příhodné místo hned pod Církvičkou, tehdy ještě „kočíčími hlavami“ dlážděné novoměstské náměstíčko. Nesloužilo jen pro poutě, ale také pro pravidelné dobytčí trhy. Doteď si matně vzpomínám na dřevěné klandry, ke kterým se dobytek při trzích přivazoval. Ale zpět k poutím.
Na ty prvorepublikové zavzpomínala ve své knížce Bejvávalo místní rodačka paní Marie Dědová: „Pouť začínala mší v kostele a pak se teprve šlo k houpačkám. Samozřejmě, že nescházely ani pouťové krámky, ty měly svoje místo v Církvičské ulici od kostela dolů. Nahoře se prodávaly melouny, bývaly tam i sudy naložených okurek, zvaných ocakovaček. Dále potom byl jeden stánek vedle druhého po obou stranách ulice. Krásné byly stánky s perníkovými srdci – to bylo pokoukání. Od pátku u nás voněly pouťové koláče, k nedělnímu obědu byla doma vykrmená husa.“ Moje „bejvávalo“ už také něco pamatuje, přesto mé klukovské vzpomínky na sedlčanské poutě jsou o pár desítek let mladší. Přibližně tak kolem poloviny padesátých let minulého století, ale ona už je to taky nějaká doba…
„Jako dítě jsem tuto neděli přímo zbožňoval. Většinou celý týden před poutí jsme se s kluky chodili dívat na Nové město, cože k nám přijelo za houpačky a atrakce. Dříve to bývaly většinou řetízkové kolotoče, lochneska, případně vlnová dráha, houpačky, asi čtyři střelnice a dva až tři cirkusy. Každá taková atrakce stála jednu nebo dvě koruny, stejně jako tři rány ve střelnici na papírové růže. K pouti samozřejmě patřily stánky s cukrovím, s hračkami, dřevěné sudy s okurkami ocakovačkami. Většinou nechyběl ani pravý Strakonický dudák, který vyhrával a zpíval pod Boumovými po celou pouť. Když se nedělní pouťové počasí vydařilo, byl jsem na Novém městě i třikrát.
Dopoledne po desáté hodině, kdy po kostele ‚komedianti‘ otevírali, pak po obědě, kdy tam chodilo nejvíce lidí, většinou venkovských, a pak ještě navečer, kdy se již začalo smrákat a my celí nešťastní jsme se pomalu chodili loučit s atrakcemi a někdy i s dětmi komediantů, s kterými jsme se rádi během týdne seznámili, neb nás pak občas povozili i zadarmo. Horší bývalo, když v tuto sváteční neděli pršelo. Od rána jsem vyhlížel nešťastně z okna a modlil se aby přestalo. Někdy propršel celý den a to pak bylo smutku. A tak jsem se alespoň utěšoval tím, že jsem na houpačkách byl v týdnu a že příští neděli je posvícení v Kosově Hoře. Tam určitě nebudu chybět a bude hezky. Když během dne přestalo pršet, hned jsem chvátal ke kolotočům. Komedianti ani nemuseli utírat svoje atrakce, my jsme je dokázali svými zadky usušit perfektně…“
Ladislav Havel – 14. srpna 2014
