Někdy před týdnem jsem „nakousl“ téma mých vzpomínek na klukovská léta. Občas se se s vámi o některé podělím, na rozdíl od chystané publikace to budou spíše úryvky z nich, navíc situované do právě probírajících ročních období. A protože je kalendářně zima, sluší se začít právě tímto časem. Ještě před tím bych chtěl předeslat, že mé klukovské vzpomínky jsou rozděleny do dvou časových obdobích, jak já stále říkám: před „podpálením zahradnictví“ a pak po něm. Co znamená ono „podpálení zahradnictví“ a jeho následky vysvětlím později, pro zjednodušení to znamená do deseti let mého života a pak později. Když už jsem nakousl ono zahradnictví, tak se jedná o jediné stále funkční sedlčanské zahradnictví Bratří Buzků v Nádražní ulici. Právě v části tohoto domu jsem prožíval své rané dětství, odtud také pochází dlouhá řada mých vzpomínek.
Přenesme se tedy do přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století a podívejme se, jak v té době vypadala zima očima čtyř či pětiletého kluka. Zima v mých klukovských vzpomínkách bývala v Sedlčanech úplně jiná než je ta současná. Z oken bytu jsem měl možnost v zimě pozorovat nejen ulici, ale také vlastní zahradnictví, potok a částečně také nádraží s parními lokomotivami. Naproti nám bývalo kamenictví (myslím, že se mu říkalo Beranovo), hned vedle směrem ke Zberazi vysoká budova mlýna, Rebcova žiletkárna a pod ní studna, kam se chodívalo pro pitnou vodu. Stačilo zatočit velkým litinovým kolem a z trubky v tarasu vytékala voda. Ale to až někdy jindy, teď se vrátím k zimě. Snad ze všeho mi z té doby v hlavě utkvěl zimní provoz v ulici a cinkání zvonců na saních tažených koňmi. To jedou Nechybovi z Vítěže, nebo Musilovi ze Lhotky, slýchával jsem od rodičů. Asi těch jmen sedláků bývalo víc, ale já si vzpomínám jen na ta dvě. Sníh v ulicích zůstával, jen se urovnal širokým dřevěným pluhem taženým také koňmi. Když se neplužilo, tak ten pluh stával kousek od nás, v místech, kde se dodnes říká Na Kocandě.
Nejlepší ze všeho však bylo, že jsem měl potok přímo „u nosu“. Stačilo ze dvora projít dřevěným přístřeškem a byl jsem na jeho břehu. Tenkrát v těch místech býval Mastník o dost širší a protože se ze dna v létě těžil písek, tak i podstatně hlubší. Potok díky silným mrazům pravidelně zamrzával, takže v zimě býval jedním velkým kluzištěm pro všechny malé i velké obyvatele městečka. Brusle se nazouvaly na druhém břehu s přístupem od města (u Vilasů), stejně tak si tam všichni nechávali bez strachu z ukradení svrchní oblečení. Na bruslích se jezdívalo k soutoku Mastníku a Sedleckého potoku a pak dále po „Sedlečáku“ pomalu až pod Zádušský les. Dál už to nešlo – v místech, kde dnes stojí na břehu přehrady osamělá kaplička, tak opodál býval jez, odkud tekla voda náhonem do Vackova mlýna. Potok se v lukách klikatil, na jednom místě tvořil dokonce takový napůl ostrůvek, říkávalo se mu Balónek a býval cílem mnoha výprav bruslařů. My jsme se na ostrůvek dost báli chodit, neboť jsme jako děti byli strašeni, že se tam někdo na stromě oběsil.
Samozřejmě, že na potoce nechyběla hokejová hřiště, kde se konaly mače různých klukovských týmů. Stačilo z odhrnutého sněhu udělat nízké mantinely a hned se mohlo hrát. Hokejku měl málokdo, většinou jsme si vystačili s klacky ulomenými z okolních keřů. Paradoxní na mých vzpomínkách ohledně bruslení je především, to, že ač kluk od potoka, tak osobně jsem v jízdě na bruslích moc nevynikal a začínal i končil s bruslemi na kličku zvanými „šlajfky“. Takže často jsem se po potoce klouzal jen v kožených botách a do hokejových klání nastupoval v roli brankáře. A protože často puk nahrazoval kámen, dovedete si představit, co modřin jsem míval po těle. Hrálo a bruslilo se každý den až do tmy a „roztrhání těla“ (častěji však dvojích silných tepláků), někdy jsem nebyl schopen samou únavou dojít ani domů, dokonce prý mě jednou musel otec od potoku odnést. Jen dolů pod most a hlavně pak těsně k jezu se moc nejezdilo, přece jen obava z utopení se u hrany jezu (kde kvůli silnému průtoku voda nezamrzala) byla velká.
Ladislav Havel – 29. ledna 2014
