Jak je už dva roky známo, tak tradiční srpnová sedlčanská pouť se přestěhovala do míst, kde se dříve říkávalo ‚v kole‘. Pak toto místo bylo zavezeno zeminou a nyní se tu koná pouť. Za svůj život jsem těch stěhování kolotočů, střelnic a houpaček po Sedlčanech zažil až zbytečně moc. Ale nejprve se vrátím do minulosti. Původně se poutí nazývaly pobožné návštěvy posvátných křesťanských míst. Takovým místem byl právě kostel Nanebevzetí Panny Marie na Církvičce a její církevní svátek.
A k takovýmto místům se také vždy sjížděli různí prodejci a později i kolotoče a houpačky. V Sedlčanech k tomu bylo právě příhodné místo hned pod Církvičkou, tehdy ještě „kočičími hlavami“ dlážděné novoměstské náměstíčko. Nesloužilo jen pro poutě, ale také pro pravidelné dobytčí trhy po kterých tu později zbyly klády s kovovými kroužky pro uvázání dobytka. Ale zpět k poutím. Na ty prvorepublikové zavzpomínala ve své knížce Bejvávalo už nežijící místní rodačka:
„Pouť začínala mší v kostele a pak se teprve šlo k houpačkám. Samozřejmě, že nescházely ani pouťové krámky, ty měly svoje místo v Církvičské ulici od kostela dolů. Nahoře se prodávaly melouny, bývaly tam i sudy naložených okurek, zvaných ocakovaček. Dále potom byl jeden stánek vedle druhého po obou stranách ulice. Krásné byly stánky s perníkovými srdci – to bylo pokoukání. Od pátku u nás voněly pouťové koláče, k nedělnímu obědu byla doma vykrmená husa,“ píše paní Dědová.
Poutě se zde začaly konat záhy po květnovém osvobození Sedlčan v roce 1945. První poválečná hned o rok později. A protože nás osvobodila Rudá armáda, náměstí dlážděné kočičími hlavami dostalo pojmenování po této armádě. Ale stále to bylo náměstí, kde se i za bolševika poutě nadále konaly. Zlom nastal až někdy v roce 1969, kdy nás už podruhé „osvobodila“ Rudá armáda. Tehdy, možná aby se někteří soudruzi zavděčili novému vedení KSČ, tak z náměstí vznikl park a pod ním bylo postaveno sousoší Za mír a svobodu. Klasické náměstí jako takové tehdy zaniklo….
A tak už následná srpnová pouť a několik dalších se houpačky stěhovaly na tzv. staré Sokolské hřiště (dnes jsou na jeho ploše tenisové kurty). Travnatý prostor to byl relativně velký, okolo bylo dost místa na stánky, takže nikomu to tam moc nevadilo. Jenže jen do doby, než zapršelo! Hřiště totiž bylo v mírném dolíku a tak se muselo na pouť chodit v holinkách nebo vůbec. Posléze to bylo vyřešeno tak, že mezi atrakce se naházely dřevěné palety a vznikly jakési vyvýšené chodníčky. Něco podobného, jako jsou na šumavských rašeliništích. Běda tomu, kdo spadl do bláta – takže opět nic moc…
V první polovině osmdesátých létech minulého století kdosi dostal na radnici spásný nápad pořádat poutě na kotlině. Je fakt, že to bylo pro někoho dost daleko od centra (a lidi zase remcali), ale bylo tam tolik místa, že se tam vešly i některé velké atrakce, která třeba na Novém městě být nemohly. To ještě bylo v provozu kousek odtud koupaliště, takže i tam se nechalo zaskočit (nebo opačně). Rámus nikomu nevadil, tím pádem hned jak to kolotočáři postavili, tak hned od úterka až do neděle se točilo. Dokonce jeden rok tam z centra města jezdila v sobotu a v neděli i kyvadlová autobusová doprava.
Dnes už by to asi bylo pro město nevyhovující s pozemkem, ten už má nyní svého soukromého majitele a pronájem by určitě zadarmo nebyl… Jó, a abych nezapomněl, tak jednou bývala sedlčanská tradiční pouť také na Severním sídlišti. Bylo to v ulici U Háječku a lidé bydlící v panelových domech si to tehdy nemohli „vynachválit“. Proto také jen jednou… To bylo před rokem 1989 a v roce 1990 si obyvatelé města moc přáli, aby se tradice poutí vrátila tam, kam patří – zpět pod Církvičku na Nové město. Jenže od té doby uplynulo v Mastníku hodně vody, a přišlo přání dalších generací zcela opačné…
