Není v dnešní době už moc těch, kteří by upřímně a beze strachu otevřeli celý svůj dům téměř neznámým lidem. Přesto se mezi námi najdou i lidé, kteří tak učiní, připraví vám nejenom příjemné odpoledne, ale i bohaté pohoštění, představí střípky mladého výtvarného a tanečního umění, nechají vás prohlédnout si jejich chloubu od sklepa až po půdu. Onou chloubou je mnoho století starý, nyní čerstvě zrekonstruovaný objekt Váchova špejcharu v Drážkově.
Jak přirozeně a mile působilo půl-tisícihlavé množství lidí, které se během odpoledne u Váchů vystřídalo. Jak bylo zajímavé sledovat věčně usměvavého pana majitele a jeho nejbližší, jenž se rozhodli podělit se o svou radost z povedeného díla se známými, méně známými i zcela neznámými lidmi. Jak milé bylo místo zamračených tváří na všedních ulicích najednou vidět skupinky lidí, kteří pro těch několik desítek minut či pár hodin odhodily za hlavu své starosti a problémy, s úsměvem na tvářích se navzájem zdravili, klábosili nebo se jen kochali krásou obnovené minulostí.
Jak příjemně se na jazyku rozplývalo mladé Svatovavřinecké víno slazené letošními slunečními paprsky, jak svátečně chutnal makový či tvarohový koláček, roznášený mezi návštěvníky dívkou, která ke sladké dobrotě navíc přidala ještě sladší a zcela nefalšovaný úsměv. Nebo si zaskočit na něco ostřejšího či jen na kávu do onoho „pekelného domečku“ se strašidelným názvem Peklo, rohatým čertem a dvoujazyčným popisem otevírací doby: Open Furt.
Nedá se popsat všechno z oné spontánní atmosféry sobotního odpoledne, přesto si troufám tvrdit, že podobnou slávu s tak velkou účastí už dlouho Drážkov nezažil – a to prý byla jen předpremiéra, to hlavní přijde na jaře příštího roku. Už se těším, a zcela jistě je nás hodně, na opětovné shledaní Váchovi. A ještě jednou díky!
