Se svátkem Barbory, který připadá každoročně na čtvrtý prosinec, je spojen starý lidový zvyk. Ten praví, že svobodná dívka, které větvička třešně či višně vykvete na Štědrý den, má velkou šanci na vdávání. Barborky jsou jeden z mnoha prastarých adventních zvyků z dob ještě pohanských, přesto se udržel až do dob současných. Větvičky časně kvetoucích dřevin, jako jsou zlatice, třešeň, višeň a jiné stačí v den svátku Barbory nařezat a vložit v teplé a světlé místnosti do vázy s vodou.
Pak už je třeba občas jim vyměnit vodu a čekat, zda rozkvetou na Štědrý den nebo dříve. Ale ať už je to dnes s těmi Barborkami i barborkami tak či onak, stojí vždycky zato si pár větviček do vázy uříznout. Když už nic jiného, tak každopádně pěkně rozkvetlé barborky o Vánocích symbolizují nejen příchod Ježíše Krista na pozemský svět, ale připomínají nám i v ten čas proběhnuvší zimní slunovrat, který v konečném důsledku způsobí zánik zimy a příchod dalšího voňavého a květy ozdobeného jara.
V katolické tradici je svatá Barbora patronkou snad všech řemesel počínaje horníky, sedláky, zedníky, pokrývači, kováři, kameníky, tesaři, kuchaři, řezníky a konče dělostřelci, hasiči a hrobníky. V některých regionech byl den zasvěcený památce svaté Barbory spojen také s obchůzkami bíle zahalených žen, které obdarovávaly děti sladkostmi. „Barborky byly dospělé dívky,“ píše se v knize Vánoce, „oblečené v bílých šatech, v jedné ruce metlu, v druhé košík nebo uzlík s dárky. V dětech se tajil dech.“
Ilustrační foto: pixabay
