Silvestr stále je, ale i za socialismu vždy býval spojován s oslavami a očekáváními. Příznivci Silvestra se tenkrát (v minulém století) dělili na dva tábory. A to na ty, jenž trávili poslední den roku doma u televize a na ty, co vyráželi „do ulic“ na taneční zábavy a různé společné večírky. Já osobně v mladých létech patřil k těm druhým a tak alespoň ve zkratce nastíním, jak takové moje Silvestry vypadaly. V Sedlčanech tradičním místem silvestrovské zábavy býval tehdy vyhlášený hotel Vltavan. Neexistovaly předprodeje, a tak na místo u stolu jsme stávali (my muži) s pivem v ruce frontu už od dvou hodin odpoledne.
Taneční zábava na Silvestra probíhala ve Vltavanu podobně jako je tomu teď, pilo se (velký rum za dvě, velká vodka za čtyři a velký francouzský koňak za osm Kčs), jedlo se a tančilo se za doprovodu ještě velkých, třeba i dvanáctičlenných orchestrů. Úderem půlnoci vypuklo stejné veselí jako teď, jen rakety a petardy nahradily maximálně prskavky. Hloupým zvykem některých oslavenců bývalo rozbíjení lahví od vína o podlahu. S tancováním tak většinou býval po půlnoci už konec. Pokud byl přítomen náš kamarád a spolužák (což bývalo téměř pravidelně), který se narodil 1. ledna, jali jsme jej vzít do náručí a vyhazovat ke stropu. Občas nám i propadl…
Specifický byl pro mě i Silvestr někdy na konci šedesátých let v hotelu Hrazany na Hrazanech. Tenkrát tam každoročně a pravidelně slavila Silvestry „usedlá sedlčanská smetánka“, což byli především lidé, kteří v Sedlčanech „něco znamenali“ a jejich přátelé. Hrával tam tehdy důstojný kvartet muzikantů pomalu ne ve fracích z Modřan, v ceně vstupenky (za nějakých sto korun) byly dvě večeře, novoroční přípitek a závěrem k ránu drštková polévka. Pro „smetánku“ byla vyhrazena místa v sále, pro nás ostatní místa v restauraci. My (parta mladých) jsme tam jeli ze Sedlčan odpoledne taxíkem (Volha řízená panem Brejlou), cesta na Hrazany nás čtyři tehdy stála pouhých 25 korun.
A protože nás bylo víc (někteří jeli autobusem) dost svým chováním jsem vážně zasáhli naší „smetánce“ do důstojnosti večera. To, že jsme se opili bylo to nejmenší. To, že jsem později stál za barem a míchal společně s barmanem koktejly (moje barmanská specialita: past na zajíce – to se smíchal všechen alkohol, co jsem měl zrovna po ruce), moje budoucí manželka ještě také přetrpěla. To, že moji kamarádi (tehdy solidní muzikanti v jedné pražské kapele) zasedli o hudební pauze za piano a za bicí a začali hrát jazz už bylo horší. Tím už jsme důstojné společnosti doslova zkazili novoroční oslavy. Ale co, my jsme si to užili a moc se nám to líbilo. Nakonec to všechno k ránu skončilo a také dobře dopadlo, přespali jsme v hotelu a dopoledne mazali opět taxíkem domů. Jestli tehdy po Silvestru vedoucího hotelu soudruzi vyhodili, si už nepamatuji…
Podobně specifický byl Silvestr pro mě v době, kdy jsem již bydlel v sedmdesátých létech s manželkou na Severním sídlišti a my slavili Silvestra v nově otevřené restauraci pražského podniku RAJ (Restaurace a jídelny) v komplexu kulturního domu (dnes klub Pohoda). Hrála tam jakýsi bigbítová kapela složená z vojáků z Kamýku nad Vltavou. To, že hráli příšerně se ještě po pár vypitých skleničkách nechalo vydržet, ale horší bylo, že jim aparatura v malém prostoru hrozně řvala a tak nebylo u stolu slyšet vlastního slova. Naštěstí jsme je s partou (už ženáčů) dokázali odmlčet tím, že jsme milé vojáky opili u výčepního pultu do němoty a byl klid a my se mohli bavit podle svého. Po půlnoci i řvát podobně jako ta kapela…
Zapomenout nelze ani na Silvestr roku 1978, to jsme stále ještě bydlili na Severním sídlišti. Odpoledne jsem autobusem odvážel malou dcerku k babičce do Štětkovic a teploměr v té době ukazoval na tehdejší konec prosince neuvěřitelných 14 °C nad nulou. Už z rádia jsme však věděli, že se k nám blíží od severu arktický vzduch. Někdy před osmou večer, kdy jsme šli do Vltavanu, ještě pršelo. Pak se však začalo rychle ochlazovat (přibližně o víc jak tři stupně za hodinu) a k ránu jsme domů do paneláků táhli v polobotkách a ženy na vysokých kramflecích z Vltavanu (a často i padali) po tehdejších kostkách Havlíčkovy ulice v za dvacetistupňového mrazu.
