Není málo těch, kteří stejně jako já nikdy nebyli a nadále nejsou příznivci přímé volby prezidenta. Osobně jsem byl vždycky přesvědčen, že na sehrání této české komedie nám bohatě postačí jednou za pět let 281 parlamentních politiků. Jenže stejně jako kdysi v antickém Římě, tak i tady naši vladaři pochopili, že lidu prostému je zapotřebí dopřát „panem et circenses“ – chléb a hry.
Vznikla tedy volba prezidenta vybíraného lidem – jakési gladiátorské hry pro pobavení publika, jejichž vrchol dnes nadchází. Sedmička nevýrazných kandidátů vypadla už v prvním kole, zbyli jen dva senioři narození ve 40. létech minulého století – téměř devětašedesátiletý pražský akademik a o čtyři roky starší současný prezident.
Volby jsou vždy především o emocích a sympatiích, jejich obraz a také výsledek většinou vytvářejí média a jejich propaganda. Ke slovu se tak stejně jako před pěti roky znovu dostala vyhraněná a jednostranná mediální masáž televize, rozhlasu, novin, velkých internetových serverů, komentátorů, umělců, sportovců i vědců. Před pěti roky nám to se Schwarzenbergem nevyšlo, to by v tom byl čert, aby se to teď nepovedlo, čte a slyší nestranný občan mezi řádky.
Mám takový pocit, že tentokrát se vůbec nejedná o politický souboj o budoucí hlavu státu, ale jen o referendum proti Miloši Zemanovi. Miloše Zemana jsem volit nechtěl a stále jsem čekal, že Jiří Drahoš mě v posledním duelu na ČT přesvědčí. Přesvědčil, ale v tom, že ani jeho volit nebudu. Vyměnit Miloše Zemana za politického amatéra a v mnohém beznázorového Jiřího Drahoše s pohrdlivým „úsměvem“ na tváři je podle mě dost nebezpečná hra.
Ladislav Havel
