Někteří se „baví“ zneužíváním linky 155

Tento článek je starší jednoho roku, jeho obsah tak nemusí odpovídat současnému stavu

STŘEDNÍ ČECHY – „Ty stará …, chcípni! Já si tě najdu, …!“ I tak může podle mluvčí středočeských záchranářů vypadat přijatý rozhovor na tísňové lince 155, který však rozhodně nepatří svým obsahem mezi nějaké vzácné výjimky, protože operátoři Zdravotnického operačního střediska SČK se denně potýkají s podobnými zlomyslnými a jinak obtěžujícími hovory, a to jak od dětí tak i dospělých. V roce 2014 přijali středočeští zdravotničtí operátoři 178.389 hovorů na tísňové lince 155. Velká část hovorů se ale netýkala stavu nouze, ohrožení zdraví a života. Tyto volající, jejichž telefonáty by se daly označit jako zneužití linky, si záchranka pracovně dělí do několika skupin.

„Takzvaní ‚Prozváněči‘ jsou ti volající, kteří opakovaně prozvánějí linku 155 a aniž by něco operátorovi řekli, zavěsí. Od jednoho takového volajícího se může jednat i o desítky telefonátů denně. V loňském roce bylo takových hovorů přijato/nepřijato 12.788. Ve skupině ‚prudičů‘ jsou ti, kteří zavolají, ale jejich telefonát trvá maximálně do 10 sekund. Nejdou pro vulgární slova daleko a poté, co se ‚uspokojí‘ krátkým hovorem, zavěsí. V roce 2014 přijalo operační středisko takových hovorů 18.229. Další skupinou jsou ti volající, kteří oznámí smyšlenou událost, na jejímž základě vyjede posádka záchranářů a po příjezdu na místo nenalezne nejen pacienta, ale ani nic, co by nasvědčovalo tomu, že se oznámená událost stala. Ty se dají naštěstí počítat v řádu jednotek,“ uvedla mluvčí Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje Petra Effenbergerová.

Poslední skupinou, která záchranáře zatěžuje nejvíce, jsou tzv. notoričtí pacienti, kteří volají linku 155, i když není ohroženo jejich zdraví, ale znají způsob, jak operátorovi podat informace, aby k nim byl nucen záchranáře poslat. A tak to mnohdy vypadá tak, že si takový pacient zavolá sanitku k bolestem na hrudi, a když k němu přijede posádka, stěžuje si třeba jen na bolest krční páteře, která trvá dva týdny, nebo rovnou záchranářům přizná, že se cítí sám a smutný, že chtěl jen společnost. Toto zneužívání ztěžuje záchranářům pomoc lidem, kteří jsou opravdu ohroženi na životě.

Kvůli vytíženosti nejbližších posádek totiž musí k vážným případům mnohdy vyjíždět posádky ze vzdálenějších základen a tím se prodlužuje dojezdový čas sanitního vozu. „Mohlo by se zdát, že s poplašnými telefonáty se to má jako s proslulým ovčákem a vlky, ale nebylo by to přesné. Nejspíš to totiž nebudou jejich autoři, kdo bude postižen důsledky této slaboduché zábavy, ale někdo, o jehož zdraví či životě bude rozhodovat čas, který záchranáři zmarní na zbytečném výjezdu,“ dodala ve zprávě Effenbergerová.